Řízením osudu jsem si koupil letenky z Vídně s přestupem v Pekingu, nikoliv s Prahy s přestupem v Istanbulu, a tak jsem se do Vídně nejdřív musel nějak dostat. Udělali jsme si proto menší rodinnou dovolenou a v pondělí 29. jsme odjeli do Vídně s tím, že mě v úterý odloží na letišti a pak se budou bavit po svém. Cesta tam probíhala naprosto v pořádku až do okamžiku, kdy jsme v Břeclavi čekali na druhého strojvedoucího a během toho se nám přehřála mašinka, pročež vypadla klimatizace. Posádka se nám buď neobtěžovala nebo nemohla sdělit, co se děje, takže o mašinčině přehřátí víme od odposlechnutého rozhovoru dvou spolucestujících, kteří ale nevím, kde k té informaci přišli. Že jde do tuhého jsme poznali ve chvíli, kdy jsme venku na nástupišti spatřili paní z posádky s východně zachmuřeným výrazem, mokrým hadrem na hlavě a hlavně cigaretou v puse. Po zhruba 40 minutách se ale Tomáš asi dostatečně ochladil, takže jsme se mohli zas rozjet.

Další neplánovaná zastávka nastala téměř okamžitě po přejetí hranic v Hohenau, respektive za ním, kde se mašinka přehřála zas. Jakmile nějakým zázrakem vychladl, opět jsme se rozjeli… jenže dozadu, abychom v Hohenau zastavili a čekali na Godota. Ten kupodivu nepřijel, zato přijel jiný vlak, kterému jsme asi dávali přednost. Pak už jsme pokračovali v jízdě normálně a od paní stevardky (která si mimochodem velmi prostopášně sundala růžovou uniformu a chodila jen v tílku, aby se neupekla) dozvěděli, že se asi vlivem horka porouchala výhybka a proto jsme museli počkat, až bude volná běžně protisměrná kolej.

Ve Vídni jsme se z historických důvodů ubytovali v hotelu Kaffemühle, který byl čistou a neplánovanou náhodou poblíž stanice Westbahnhoff, odkud jezdí přímý autobus na letiště, jednosměrná jízdenka za 11 Euro. Večer jsme se šli projít do centra a narazili jsme na tamní obdobu šmejdů se svítícími balónky, tihle šli s dobou a snažili se kolemjdoucím rodinám s dětmi vnutit svítíci házecí vrtulníčky, nebo jak to nazvat. Protože se nám nechtělo řešit večeři, dali jsme si ve stánku s velmi nerakousky vypadajícím prodavačem Bratwurst v rohlíku, přičemž se mi podařil další jazykový kiks. Před časem jsme byli na dovolené v Českém Švýcarsku, kde ve vedlejším apartmánu bydlela německá rodina s pyromaniakálním synem, který každý večer rozdělával na ohništi menší požár. Protože jsme si chtěli jeden den opéct buřty, byl jsem jakožto jediný německým jazykem oplývající člen rodiny vyslán zjistit, jestli si bude syn hrát i dnes, ale spletl jsem si slova das Fleisch, neboli maso, a die Flasche, neboli láhev. Němci se tak trochu divili, proč si chceme nad ohněm opékat láhev. U Bratwurstmobilu jsem si pak spletl der Senf (hořčice) a Henf, což snad ani nic neznamená, a pán, který uměl německy asi stejně dobře jako já, z toho měl očividně velkou radost.

Druhého dne jsme se dopoledne vydali na letiště. Prošel jsem check-in, vůbec mi nevážili palubní zavazadlo, což bylo hezké, i když to nebylo potřeba, možná cestou zpět. Air China má dovolené powerbanky do 160 Wh, ale člověk je na to musí upozornit. Na rakouské infolince mi řekli, že to stačí říct během odbavení, což vyústilo v patnáctiminutové vyplňování papírů a informací pro kapitána letu. Už jsem ale nemohl říct, že to není potřeba, když začali, že ano. Odbavoval mne indicky vypadající pán, který se ale snažil mluvit česky, ukazoval nám jet tag Czech air force, tak možná létal/létá s českým letectvem, kdo ví.

Bezpečnostní kontrola byla poměrně laxní, nacpal jsem všechno do lavoru a rám mi nevzal ani hodinky a brýle, které jsem si samozřejmě zapomněl sundat. Pak jsem si na cestu koupil vodu, pochopitelně v zálohovaných lahvích (25 centů za kus), protože jsme v Rakousku, prošel pasovou kontrolou (pro občany EU s pokébalem na pasu automatická s naskenováním pasu a rozpoznáním obličeje) a nalodil se na palubu. Při usazení se přišel stevard zeptat, jestli jsem “that one with the powerbank” a poprosil mě, ať ji mám v kapse na sedadle přede mnou a během letu ji nepoužívám, to bylo vše. Letěli jsme Airbusem, měl jsem místo v pravé řadě uprostřed, pán do uličky uměl výborně anglicky a při každé cestě na záchod mě ujišťoval, že není zač děkovat, že mě pouští.

Během prvního letu jsme měli dvě jídla, dal jsem si rýži s údajně kuřecím a pak sýrové šunkofleky, které se dřevěným příborem popravdě nejedly moc dobře.

Protože jsem odlétal po jedné odpoledne a přilétal před jedenáctou večer, bohužel jsem se v letadle moc nevyspal, i když to byl ten delší ze dvou letů. Pán přede mnou se díval nejprve na zvláštní reality show a pak asi na 5 dílů nějakého doramatu (nebo doramy?), ale kdo ví, co to bylo - vím jen, že seriál byl na stránce právě populárních. Mladík vedle dal třetí a čtvrtý díl Příběhu hraček a slečna přede mnou pak Coco a ještě něco od Pixaru, co si teď nevybavuji. Já si většinu času četl Měsíční zahrady, které se doufám odhlasovaly v knižním klubu a pokud ne, budu mírně rozladěný, ještě jsem se totiž na výsledky nedíval.

Přestupu v Pekingu jsem se docela bál, ale probíhal v klidu a za asi poměrně přiměřeného dohledu Strany. Vystoupili jsme z letadla, došli (to jsem si ještě říkal, že přece nebudu používat ty vodorovné eskalátory, že mi nohy ještě slouží…) jsme kus dál a tam se cesta rozdělovala na imigrační a přestup směrem Hong Kong/Taiwan/ještěněco, kudy jsem šel já. Tam mě čekala další pasová a bezpečnostní kontrola, před kterou jsem musel vypít litr vody z vídeňského letiště (zdravíme Muteda). Slečna ve frontě přede mnou vypadala trochu jako Nagat, ale to by byla moc velká náhoda… Mladý pán na přepážce si mne vyfotil, dal jsem svůj majetek do lavoru a poslal skrz rentgen, slečna si mne osahala a šel jsem dál, žádný problém.

Peking je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát. Nebo aspoň jeho letiště. 62 bran. Tak nějak naivně jsem si myslel, že prostě půjdu doleva a nějak se najdu… Oh, chyba lávky! Našel jsem bránu s cedulkou Air China, číslo 25. Dobře, když se budu zdržovat u bran 20-28, asi najdu tu správnou, až bude potřeba… Došel jsem až na konec chodby k bráně 29 a všechny, které jsem míjel, byly Air China. Pak jsem se otočil, šel zpátky, a světe div se, taky Air China. Pak se mi zachtělo kávy (bylo 5:30 ráno) a vzpomněl jsem si na Starbucks, který jsem cestou míjel, takže jsem se otočil a šel zpět směrem na 29, špatně zatočil v domnění, že jsem jej přešel, a vrátil se na místo, odkud jsem vyšel. Takže znovu výlet směrem 29, tentokrát až na konec, a hle, Starbucks. Paní se mě zeptala, jestli chci kafe studené, nebo teplé, což jsem pokládal za idiotskou otázku, ale zpětně ji v současném počasí chápu. Pak jsem se vydal najít nějaké informace a už mě pomalu začínaly bolet nohy, jenže pásové dopravníky jezdí jen směrem od centra k bránám, ne naopak, takže hezky po svých…

Sice jsem se na chvíli ztratil v čínském chrámku, ale úspěšně jsem našel panel s odlety, kde jsem se dočetl, že odlétám z brány 5, takže o dost jinde, než jsem původně hledal. Vydal jsem se tím směrem, že si zkusím před odletem ještě trochu zdřímnout, a když jsem konečně došel, opravdu jsem to potřeboval. Teď už jsem zcela nepokrytě jezdil po dopravníku, protože bych jinak asi umřel, ještě než bych vůbec dohlédl na svoji bránu.

Třešničkou na dortu bylo, že jakmile jsem dorazil k bráně 5, začalo se mi chtít na záchod, který jsem cestou míjel, tak jsem dojel k tomu dalšímu… a ten byl mimo provoz, takže pěšky zpátky podél dvou dopravníků… Svůj denní cíl kroků jsem nachodil jen během tohohle přestupu. Měl jsem ještě hodinu a půj čas před začátkem nástupu na palubu, tak jsem si zdříml v pozici, kterou by leckterý fyzioterapeut označil za nepříliš vhodnou, pokud si ještě někdy přejete chodit, a pak jsem nastoupil do letadla. Tentokrát jsem seděl v prostřední řadě napravo v uličce, vedle mne bylo prázdné místo a vedle něj pak maminka s asi šestiletým kloučkem, který byl nadšený z toho, že vidí Evropana, a dělal na mě ksichtíky. Vzhledem k tomu, že jsem chvíli po nabrání stálé letové hladiny usnul, mi to bylo jedno, ale nebylo mi to jedno po dosednutí na ranvej a asi desetiminutové jízdě směrem k letištnímu tunelu. Během spánku jsem totiž hezky vytrávil a, dámy prominou, snažil jsem se jídlo udržet v sobě, což se s povykujícím capartem vedle dělá neuvěřitelně špatně. Vše ale dobře dopadlo a nebudeme o tom mluvit, dokud si nebudu stěžovat na místní záchody, což bude brzy (subtle foreshadowing).

Zhruba půl hodiny před přistáním mne moc milá letuška vzbudila s tím, že jsem zaspal snídani, jestli se chci najíst. Absolutně jsem nechápa, co mi říká, a snažil se najednou porozumět jejím slovům a přečíst nápis na nálepce, kterou předtím nalepila a teď sloupávala ze sedadla přede mnou… Poprosil jsem ji o porridge, což bylo jediné slovo, které jsem si zapamatoval, což se ukázalo být teplou rozvařenou rýží bez chuti, ale to asi bylo jen dobře…

Imigrační na taipeiském (jsou dvě ráno, asi je to napsané blbě, ale pravopisní náckové, víte co si můžete) letišti bylo bez problémů, jen bylo daleko, moc daleko… Prošel jsem zběžnou bezpečnostní kontrolou (zběžnou, protože jsem neměl maso, masové koláčky, vrabčí hnízda, vrabčí hnízda s masem, maso, maso nebo maso), dal pánovi za přepážkou svůj pas, načetl otisky prstů a pak jen čekal a čekal, než jsem zmerčil svůj kufr. Všechno uvnitř přežilo cestu, ale totéž se nedá říct o mém žaludku a chvíli jsem myslel, že se asi pozvracím. Nejspíš kombinace málo spánku a hodně jídla. Letiště ale mělo ošetřovnu, kde jsem se na chvíli posadil s plastovým sáčkem a když jsem se vydýchal, vzpomněl jsem si, že mám s sebou Gaviscon na trávení. Vzal jsem si dvě tabletky a už bylo dobře, takže poučení pro příště…

Pak už jsme se sešli s Tchaj-wanskou protistranou a vyprávění o tom půjde do dalšího příspěvku, protože kolegové už pomalu začínají remcat, abych zhasnul… Dobrou noc, strýčku Fido, dobrou noc, děti.