Jako každý evropský turista jsem se pochopitelně musel vybavit všemožnými dryáky proti smrtelným chorobám jako třeba rýma, bolest v krku nebo náhlé nutkání odeběhnout někam daleko a tam si dřepnout. Naběhl jsem tedy do lékárny a naordinoval si Paralen, Brufen, Modafen, Tasectan a Gaviscon, nějaké pastilky a kapky do nosu. V drogerii jsem si pak koupil krém na sluníčko, protože se bledý jako křída hodlám taky vrátit, a deodorant, protože jedna paní povídala, že se prý asiaté nepotí a tak nepotřebují pičifuky. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale kdo je připraven, není překvapen, dokud není překvapen. Protože jsem běžný Pražák, který nemá rád komáry, vzal jsem si i repelent, tak uvidíme, jestli na čínské hmyzáky bude fungovat.

Ve zdravotních potřebách jsem si pak uzmul kompresní punčošky, které mi poradil kamarád ne o moc starší než já se slovy, že si sice připadal jako stará babka s celulitidou, ale po výstupu z letadla měl tam, kde už punčošky neměl, místo nohy donut. Vzhledem k tomu, že tehdy letěl do USA, je to asi jen dobře.

Na Tchaj-wanu používají zásuvky typu A (USA, JP, bez kolíku) i B (USA, CAN, s kolíkem), tak jsem si koupil redukce na obě, protože proč ne. Protože se mi nechtělo dohadovat se s letuškou, že bluetooth nemá dostatečnou sílu na to, aby rušil palubní elektroniku, vrátil jsem se do dřevních dob drátových sluchátek a rovnou vyhrabošil i polštářek za krk a masku neviditelnosti (když nevidíte vy je, nevidí ani oni vás). Nejsem si jistý, jestli jde tohle aplikovat i tak, že pokud oni neslyší vás, neslyšíte ani vy je, ale spíš o tom pochybuji. Asi by bylo podezřelé, kdybych si do letadla vzal stříbrnou pásku na případné rušily, ale snad se to obejde bez nich, držte mi palce.

Ve směnárně na Andělu jsem si vyměnil dolary a byl jsem naprosto spokojený, měli tam asi 6 oddělených přepážek s kabinkou, ve kterých si člověk mohl zavřít dveře, paní byla velmi profesionální, nevnucovala mi stírací losy a tak podobně. Pokud byste někdy potřebovali cizí měnu, můžu je tu jenom doporučit.