Páni, jak já nesnáším balení. Nesnáším spoustu věcí, ale balení je na žebříčku dost vysoko, hned za lidmi, kterým sociální inteligence nepřikáže vystoupit z prostředku MHD, když stojí ve dveřích. Sice s vydatnou pomocí maminky, ale nakonec jsem zabalil, takže hurá, můžu odjet. Začali jsme už včera (v sobotu), ale trvalo nám to až do dnešních zhruba 10 hodin večerních. Může za to v první řadě všepohlcující vedro, ve kterém i jednoduchá slovní úloha stylu “kolik kusů spodního prádla potřebuje běžný chlapec na 50 dní” dávala pořádně zabrat.

Ve včerejším blaživém počasí jsem musel podniknout výlet do drogerie, kde jsem obstaral prací prášek na hromadu oblečení, zámek na kufr, protože ten minulý je neznámo kde, několik párů bambusových ponožek, protože mám rád svá chodidla, a pár dalších cestovatelských serepetiček. V dnešním ještě blaživějším počasí jsem se tam musel vypravit zase, protože moje paranoia dostoupila vrcholu a nutně jsem potřeboval váhu na zavazadla. Palubní bude trochu problém, tam mám dovoleno jen 5 kilo, ale v odbaveném mám ještě 10 kilo místa, takže pepře a čaje můžu přivézt poměrně dosti.

Pak už nastalo jen klasické hraní oblíbené osmdesátkové hry a cpaní harampádí do kufru podle seznamu. Pro někoho možná netradičním artiklem je pak lampička, protože co kdyby náhodou na kolejích nepočítali s tím, že si budu číst…

Můj malý kufřík

Zítra odjedeme s rodinou do Vídně, tam budeme odpoledne/večer pobývat a v úterý se pak vydáme na letiště. Zatím na přečtenou.

A pokud by někoho zajímalo řešení výše zmíněné slovní úlohy… teoretická odpověď je 13, praktická je pračka.